Každý rok, jeho začátkem, začínám řešit nákup nových semínek. Přestože hodně semenařím, tak mi pokaždý, když se koukám na nějaký e-shopy se semínkama „hrábne“(jsem prostě velký nadšenec), a objednám si spoustu nových semínek všemožných druhů zeleniny a ještě všemožnějších odrůd. Čím neobvyklejší tím lepší samozřejmě. A napadlo mě, že bych vám dala pár tipů, kde semínka nebo sazeničky můžete nakoupit.
E-shop Kateřiny Winterový, kterou všichni bylinkoví nadšenci známe z Herbáře, je plný úžasných odrůd různých druhů zeleniny, ale také bylinek nebo květin. Můžete si tak taky objednat směsi semen na květnatý louky, který jsme taky na podzim zaseli a už teď se nemůžu dočkat až vyklíčí a budeme mít na zahradě krásnou louku. Skvělý je, že u ní seženete spoustu historických odrůd zeleniny (jako například Vojáčkový fazole) a různých odrůd z celého světa (já jsem například zatížená na italský odrůdy). F1 se na e-shopu vyskytují minimálně a můžete tak vesele dál semenařit aniž byste si museli semínka každý rok kupovat. Kdybych neměla potřebu každý rok zkoušet nové odrůdy, tak bych si objednávala už jen dýně a cukety, který se pro semenaření musí pěstovat odděleně a vzhledem k tomu, kolik odrůd každý rok pěstuju, je to celkem nereálné.
Louky květ
E-shop Louky květ považuju za nejlepší objev loňského roku a už teď jsem si u nich objednala cibule tulipánů a narcisů, sazeničky Jiřin a spoustu semínek. Jak vám asi došlo, je to e-shop zaměřený na květiny. Primárně se zaměřují na prodej řezaných květin, ale postupně rozšiřují právě sortiment cibulek, sazeniček a semínek. A kdybych si to mohla dovolit, tak bych to tam nejradši celý vykoupila. Už teď se nemůžu dočkat až vyseju semínka, budu se na jaře kochat tulipány a narcisy a hlavně až mi přijdou na jaře sazeničky těch nádherných Jiřin. S čistým srdcem a svědomím vám můžu tenhle e-shop doporučit a ručím vám za to, že lepší e-shop zaměřený na květiny v Česku nenajdete. Zkoušela jsem to.
Objednávka cibulek z Louky květVidíte tu velikost těch cibulek?!
Existuje ještě spoustu e-shopů se semínky či sazeničkami. Z dalších které mě zaujaly, ale na kterých jsem ještě neobjednávala můžu vypíchnout:
Semena.cz – mají obří nabídku osiv jak zeleniny, tak květin a nejvíc mě zaujala nabídka osiv exotických rostlin.
Chili-seminka.cz – specializují se především na palivé papriky, což je zřejmé již z názvu, ale prodávají také sladké papriky, rajčata či exotické plody a myslím že si tam vybere opravdu každý.
Růžová školka Pelcovi – chystám se vysázet i nějaké růže a ze všech e-shopů, které jsem prošla se mi nejvíc líbila nabídka tady. Mají opravdu krásné růže, kdy byste některé květy pomalu nerozeznali od pivoněk jak jsou bohaté.
Jasně že občas koupím něco v Hornbachu nebo v OBI, kde bych v zahradní části mohla strávit hodiny, ale radši podpořím menší firmy, které to dělají srdcem. Taky moc ráda chodím na trhy, kde se dají sazeničky taky sehnat a díky jednomu pánovi mám na zahradě fíkovník za pár korun. Taky je super si měnit rostlinky nebo semínka se známými. Já takhle obchoduju s babičkou, kdy ona mi dává kytky, který se jí na zahradě přemnožily a já jí dávám předpěstovaný rajčata nebo jinou zeleninu. A můj poslední tip se týká pokojových rostlinek, abych na ně nezapomněla že jo, a skvělou práci odvádí Pokojovky, tak na ně určitě mrkněte.
Pokud máte nějaký tip na e-shop týkající se zahradnictví, tak mi ho určitě napište.
Vždycky jsem snila o cestování do zahraničí, Londýn, Paříž, Řím, Island… Pořád o tom sním, ne že ne a můj seznam míst který chci vidět se neustále rozrůstá, ale zároveň mi došlo, že i u nás je toho hodně co objevovat a že jsem zatím neviděla ani polovinu z toho. Tak jsem si před dvěma lety řekla, že je na čase to změnit a vzhledem k tomu, že miluju túry po horách, tak jsem jako svůj první cíl vybrala Krkonoše, kam jsme vyrazily v létě s kamarádkama.
Je víc měst, kde se můžete v Krkonoších ubytovat, my si vybraly Špindlerův mlýn a rezervovaly si úžasnej apartmán Hromovka na okraji Špindlu. Co se týče jídla, tak jsme vyzkoušely Pizzerii Belmonte, kde měli super pizzu a Špindlerovskou hospodu, ve který můžu doporučit borůvkový knedlíky a byla tam moc příjemná obsluha.
Lanovka medvědín
A kam jsme se vydaly?
První den se naším cílem stal pramen Labe a tak jsme naši cestu začaly na lanovce na Medvědín. Z Medvědína jsme se vydali směrem na Vrbatovu boudu, kde se část cesty po silnici zdá nekonečná.
Na Vrbatově boudě jsme se ohřály a vyrazily směrem na Labskou boudu, což byla asi nejpříjemnější část cesty. Po cestě potkáte Pančavský vodopád, my tam bohužel byly v době poměrně velkého sucha, takže z vodopádu byl jen takový potůček. I tak si ale užijete krásný výhled od údolí.
Pančavský vodopádLabský důl
K Labský boudě tak dojdete poměrně snadno a od ní se můžete vydat buď směrem nahoru k prameni Labe nebo Labským dolem dolů zpátky do Špidlu. My se nakonec rozhodly pramen Labe vynechat a zvolily jsme cestu zpátky dolů. Celou cestu přitom jdete v podstatě podél Labe a projdete kolem Labského vodopádu.
Labský vodopád
Pokud půjdete tuhle trasu, tak hlavně nepodceňujte obuv. Cesta dolů je dost příkrá a skoro celou dobu musíte přeskakovat po kamenech jako kamzík. Ale ty výhledy rozhodně stojí za to. A ten klid.
Jakmile jste v údolí, tak jdete už jen po proudu Labe, který vás dovede až do centra Špidlu. Po cestě potom máte chuť se vykoupat v nádherně modré říčce.
Další a zároveň náš poslední den jsme se vydaly do Jánských lázní na Stezku korunami stromů. Upřímně stezku si užijí asi více rodiny s dětmi, které se tam vyřádí a ještě se něco naučí, ale i my si to docela užily. Každopádně vám doporučuju navštívit obchod se suvenýry, kde mají opravdu originální věci jako oříšky v čokoládě pojmenované například srnčí bobky. A ta medovina…
Ekologie je poslední dobou žhavým tématem číslo jedna a i těm, které to doposud nezajímalo, začíná docházet, že současný stav prostě není trvale udržitelný a že bychom měli začít dělat něco, aby se to změnilo. Říká se, že jsme první generace, která zažije důsledky globální oteplování a také poslední, která to může změnit. A je důležité začít s tou změnou u sebe. Sepsala jsem vám proto pár typů na to, jak se chovat víc ekologicky. Abyste si nemysleli, že kážu vodu a piju víno, tak jsem vám vypsala jen ty tipy, které sama praktikuju. Na závěr jsem vám ale vypsala i něco, na co bych se chtěla v budoucnu zaměřit. Nezapomeňte, že je důležité postupovat po menších krocích, nemusíte hned praktikovat všechny moje tipy. Pokud budete postupovat po malých krocích bude pro vás cesta k ekologičtějšímu životu snažší.
Třiďte
Doufám, že pro většinu z vás je to už samozřejmost, ale stejně neuškodí to připomenout.
Kompostujte
Kompostování jde ruku v ruce s tříděním odpadu. Přijde mi, že ačkoliv bioodpad tvoří většinu směsného odpadu, tak je stále velmi opomíjený. Měli bychom mu tudíž věnovat pozornost. Je mi jasné, že ne každý má zahradu a na ní kompost, ale existují i jiné varianty jak se zbavit bioodpadu. Většina obcí a měst má popelnice (hnědá barva) na bioodpad a pokud chcete vyzkoušet kompostování doma, tak si můžete pořídit vermikompostér. Jestli máte zahradu a nemáte na ní kompost, tak doporučuju to změnit. Hlína z kompostu je nepostradatelným pomocníkem při zahradničení.
Lokální suroviny
Snažte se nakupovat co nejvíce lokálně. Jasně já taky kupuju banány a pomeranče, ale zároveň strašně ráda chodím na trhy a nakupuju zeleninu a ovoce od lokálních pěstitelů. Můžete si dát dobrý kafe, popovídat si s pěstiteli a víte přesně odkud zelenina pochází a jak byla vypěstována. Navíc mají trhy svou nepopsatelnou atmosféru. Trhy ráda navštěvuju i v zahraničí. Například se mi hodně líbily trhy v Lublani. V Praze nejradši zajdu na trhy na Jiřáku.
Skončete s mikrotenovými sáčky
Já osobně jsem je vyměnila za Frusack, který je z kompostovatelného materiálu a který je mým velkým oblíbencem. Nově můžete Frusack sehnat i v Albertu. Ale můžete využít jakýkoliv jiný sáček jaký chcete. Na výběr máte například plátěné nebo síťované sáčky.
Noste si vlastní nákupní tašku
Vyměňte jednorázové nákupní igelitky za plátěnku nebo síťovku. Seženete je v různých barvách a s různými potisky, takže si každý může vybrat přesně podle svého vkusu.
Omezte maso
Spotřeba masa je v dnešní době až alarmující. Naštěstí si to lidé začínají uvědomovat a čím dál víc lidí se stává vegetariány nebo maso alespoň omezují. Ať už z etických či ekologických důvodů. Já sama jsem vegetariánem už téměř rok. Neříkám, že musíte okamžitě přestat jíst maso, ale zkuste si aspoň dát třeba pondělí bez masa. Víte jak to je, kde není poptávka není ani nabídka.
Používejte přírodní kosmetiku
Osobně jsem velkým zastáncem přírodní kosmetiky. Věřím v sílu přírody a všechny své pečující produkty postupně měním za přírodní. Mezi mé oblíbence patří česká značka Purity vision a Lush, který má navíc velkou část produktů bezobalových a vegan. Vím že přírodní kosmetika není zrovna nejlevnější a dobrým začátkem je například Yves-rocher, který produkty nemá tak drahé ale jsou také šetrnější k přírodě. Sama mám pár jejich produktů.
Šampuk Lush
Choďte víc pěšky, jezděte na kole nebo využívejte hromadnou dopravu
Tenhle bod snad ani nepotřebuje další komentář.
Noste si vlastní láhev na vodu
A kelímek na kafe. Ušetříte tolik zbytečného odpadu když si budete nosit vlastní lahev a kelímek, obzvlášť pokud jste stejní kávový nadšenci jako já. Já mám skleněnou láhev od značky EQUA ale pokud jste stejně nešikovní jako já, tak si možná radši kupte lahev z jiného materiálu, protože i když píšou, že je z odolného skla, tak ta flaška není nezničitelná. Věřte mi, už jsem jednu zvládla rozbít. Ale pít ze skla mi přijde takový nejpřirozenější, takže jí mám znovu.
Co se týče kelímku na kafe, tak mi nejvíc vyhovuje rCUP, který vám jako jeden z mála nevyteče.
Neplýtvejte
Plýtvání se nejvíce týká jídla, spousta lidí nakupuje hromady jídla, nestihne je spotřebovat a pak je vyhazuje. Nebo toho uvaří moc a zbytek vyhazuje. Snažte se nakupovat více vědomě a dojídejte zbytky. Naplánujte si jídelníček na týden a nakupujte podle něj, ne naopak. Plýtvání se týká i vody a elektřiny. Myčku pouštějte až když je opravdu plná, stejně tak pračku. Zhasínejte když odcházíte z pokoje… Na tom poslední se snažím pořád pracovat, moje zapomětlivost se bohužel týká i rozsvícených světel.
Nakupujte v sekáčích
V poslední době jsem si hodně oblíbila sekáče. Můj nejoblíbenější sekáč je Moment. Nejen že je to ekologický, ale je fajn dát domov věci kterou nikdo nechce. Pořád mě fascinuje jak něco, co se jednomu už znelíbilo pro druhého může představovat úplně super věc. Sekáč je po mě navíc super příležitost, jak sehnat velký pánský košile, který nosím na malování a nevyhodit za ně velký peníze, když je stejně zničím barvama. I když upřímně se mi bílá košile flekatá od barev dost líbí.
Další varianta na ekologický a etický nakupování oblečení jsou obchody s etickou módou, kde si sice trochu připlatíte ale zase máte jistotu kvality a dobrý pocit, že děláte něco pro tuhle planetu. Mě se třeba hodně líbí EtikButik.
Ještě bych vám chtěla říct, ať přemýšlíte když nakupujete oblečení. Nenechte se strhnout slevami nebo tím, co je zrovna v módě. Přemýšlejte, jestli se vám to hodí k věcem co už máte doma a jestli to vážně potřebujete. Já se snažím řídit heslem love it or leave it. I když samozřejmě si občas koupím něco u čeho si nejsem jistá a zajímavý je, že tyhle kousky oblečení se potom většinou stávají mými nejoblíbenějšími.
Na závěr pro vás mám ještě několik menších tipů, jak být šetrnější k přírodě.
Kupte si kartáček na zuby z bambusu, nebo jako já kartáček z cukrový třtiny, který je navíc i super designový.
Vyměňte plastové uchošťoury za bambusové, které můžete hodit na kompost.
Holky, kupte si menstruační kalíšek. Nejen že je to mnohem ekologičtější, ale pro mě osobně i mnohem pohodlnější.
A na co bych se chtěla v budoucnu soustředit já?
Omezit mléko – upřímně já miluju sýry, kafe s mlíkem, vajíčka, med a omezit tyto potraviny by pro mě bylo mnohem těžší než omezit maso. Slepice máme doma, vím jak žijí, jsou spokojený, běhají venku a nemám moc výčitky, že jím vajíčka. Ale to mlíko. To bych vážně chtěla omezit, nebo aspoň pro začátek vyměnit klasický mlíko z velkochovů za mlíko od místních farmářů, kde vím, že ty krávy mají přece jenom šťastnější život.
Nakupovat v bezobalových prodejnách – bohužel bydlím na vesnici a nejbližší bezobalovou prodejnu mám nejmíň 30km daleko a tahat sebou autobusem nádoby mě trochu děsí, ale i tak bych se na to chtěla zaměřit.
Vítejte na mém blogu s názvem Nejen Moje Zahrada. Jsem studentka vysoké školy, už víc jak deset let žiju na vesnici a sama sebe bych označila za nadšenou zahrádkářku, ale také cestovatelku, malířku, kuchařku, pekařku, čtenářku, hudebnici, fotografku, běžkyni… Já se vlastně do všeho pouštím s velkým nadšením a tak jsem se i teď pustila s velkým nadšením do blogování. Můžete mě tedy označit za nadšenou blogerku. Tento blog je určen pro všechny, kteří sdílí mé nadšení ze zahradničení a času stráveném v přírodě. Ale jak už název napovídá, nebude to jen o zahradničení, kterému jsem naprosto propadla, ale o dalších věcech jako je vaření, cestování, bylinkářství, zdravém životním stylu, knihách ale také o osobním rozvoji.
Zabalily jsme si saky paky, vzaly jsme kola a nasedly do vlaku. Jely jsme z Brna na kolech na Pálavu. Spaly jsme ve stanu. Promočil se nám stan. Spálily jsme si články prstů (kdo by tušil že je to možný a mazal si je že jo). Spálily jsme si záda (to už byla naše blbost). Najely jsme desítky kilometrů mezi vinicema. Ztratily se mezi vinicema. Ztratily důvěru v navigaci. Málem se nechaly sežrat od komárů. Viděly jsme největšího brouka Evropy. Mačkaly se ve stanu. Koupaly se v nejnádhernějším lomu. Každý den popíjely skvělý kafe a cpaly se nejlepším jídlem. Nadávaly na kolech. Smály se na kolech. Neměly daleko od toho kola zahodit a jít pěšky (dobře, to jsem byla jen já). Jely jsme po rychlý silnici a myslely si, že umřem. Poslouchaly jsme historky našich stanových sousedů. Snažily se usnout za chrápání našich stanových sousedů. Hledaly jsme zásuvky. Nemohly jsme kola nandat do vlaku. Ani s nima vyjet schody. Kola se nám odvděčily modřinama a škrábancema na nohou. V kombinaci s pupínkama od komárů po celým těle, vlhkem v promočeným stanu a nulovými přípravky na úpravu vlasů jsme vypadaly prostě nádherně. Zase jsme hledaly zásuvky. Záviděly jsme cyklistům na elektrokolech. Zamilovaly se do Pálavy. Proklínaly Pálavu. Dohromady najely kolem 300 km. Přísahaly, že na kola na Moravu už nikdy (zase já). A stejně to byl jeden z nejlepších zážitků. A pojedem zas.
Den 1.
Ráno jsme nasedly do vlaku, což se zdá jako lehký úkol. No, ne pokud sebou táhnete kola na kterých máte nabalený věci na týden na přežití pod stanem. Po několika minutovým boji s kolama a držákama na kola, za pomoci spolucestujících, jsme už ale seděly a čekala nás několika hodinová cesta do Brna.
Tip: neberte si na takový výlet knížku, otevřete jí jednou ve vlaku, po několika minutách jí zase zavřete a zbytek výletu vám bude dělat jen zbytečný závaží.
Kolem poledne (ano, poledne, ideální čas na jízdu na kole ve 30° C) jsme dorazily do Brna. Chvíli se motaly na nádraží a kolem nádraží a pak už se vydaly tam kam nás vedla navigace. K cyklostezce. Tady jsme ještě byly opatrný a já jsem odmítla sednout na kolo v centru Brna na čtyřproudový silnici. Kdybych jen věděla co mě čeká a jak mě ten výlet zocelí. Asi po půl hoďce jsme došly k cyklostezce, která je mimochodem super, namazaly se krémem (záda a články prstů vynechajíc) a vydaly se za dobrodružstvím.
Pokud přemýšlíte o cestě z Brna na Pálavu na kolech, tak to udělejte. Ta cesta je skvělá. celou dobu jedete v podstatě po rovince nebo z kopce a velkou část se držíte přímo na cyklostezce. Problém nastává těsně před nádrží Nové Mlýny, kdy se objeví první kopec. Už ten mě málem zabil a to jsem nevěděla co nás ještě čeká. Ono si taky musíte vzít v potaz, že vyšlápnout kopec je těžký (teda pro mě jako necyklistu to je těžký), ale vyšlápnout kopec s několika kily navíc na zadku je sakra těžký (ani bych nespočítala, kolikrát mi to kolo za celou dobu spadlo protože se mi převážil zadek). Pak ale dorazíte k Novým Mlýnům a je to nádhera. Už jenom cesta přes tu silnici která vede skrz nádrže je zážitek.
Na druhé straně na vás potom čekají Dolní Věstonice (ano, to místo odkud pochází Věstonická venuše). Tam jsme zastavily na občerstvení a přesně v ten moment se mi přehřál telefon, vystavený celý den sluníčku kvůli navigaci, a zkolaboval. No nic, telefon se povedlo zchladit Birellem, rozchodit a jelo se dál.
Do kempu zbývalo pár kilometrů a čekala nás nejnáročnější část cesty, přes Pavlov. Kdo byl, tak pochopí. Se zátěží na zadku nešlo jinak, než kola do toho kopce táhnout. Potom nás už ale čekala pohoda z kopce a víceméně po rovince.
Místo na stanování jsme si vybraly strategicky v Campu Pálava. Dostat se z Brna až tam nám zabralo nějakých 4,5 hodin a cca 53 km. Postavily jsme náš historický mini stan, což byl teda výkon a chvíli na to se spustil nehorázný slejvák. V ten moment jsme zjistily, že nejenom, že je ten stan pro dvě osoby a všechny jejich krámy malý, ale navíc z jedné strany promoká. Dokážete si představit naše nadšení. V kombinaci s horkem se nám ve stanu vytvořily naprosto tropický podmínky, takže minimálně já jsem vypadala jak Monika na Barbadosu.
Po dešti jsme se rozhodly, že se ještě dojedeme podívat do Archeoparku Pavlov. To byl ten moment, kdy jsme ztratily důvěru v navigaci, protože jsme zjistily, že jsme předtím vůbec nemusely šlapat ten příšerný kopec do Pavlova, ale mohly jsme jet spodem po rovné silnici.
V Archeoparku už měli zavřeno, ale je to celkem architektonický skvost a stojí za to se na něj podívat i z venku.
Večer mi přestaly fungovat nohy.
Den 2.
Na ránech ve stanu něco je
Druhý den nás čekal nejnabitější, nejnáročnější ale možná taky nejlepší den z celého výletu. První cílovou destinací byly Velké Pavlovice, který jsem potřebovala vidět a který jsem si spletla s proklínaným Pavlovem. No nic. Stane se. Každopádně už cesta tam byla smrtící. Cesta vedla přes Zaječí, kam, jak jinak, vedl velký kopec a já už tam měla chuť se otočit. Potom to začlo být ještě zajímavější a navigace nás vedla přes nějakou rychlou silnici, kde jsem si byla jistá že umřem. Myslím, že nikdy jsem nejela tak rychle jako tam, kdy jsem chtěla být co nejrychleji pryč.
Po zklamání ve Velkých Pavlovicích (za který jsem si mohla sama) jsme se rozhodly stavit na snídani v Bořeticích v Café Dvorek Bořetice. Kam, jak jinak, vedl kopec jak víte co. Ale rozhodně to stálo za to. A nás nenapadlo nic lepšího než si tam koupit lahev vína, kterou jsme potom musely vozit celý den s sebou.
Z Bořetic byl plán Vrbice, kde jsou super roztomilý sklípky. Fotku nemám ani jednu, protože jsem byla moc vyřízená na vytahování foťáku.
Ani to se ale neobešlo bez komplikací a my si to z Bořetic štrádovaly na opačnou stranu než na kterou jsme měly jet. Sice jsme našly nádhernou cyklostezku mezi vinicemi, ale musely jsme se vracet že jo.
Do Vrbic opět vedl super kopec. Celkově ten kopec mohl mít cca 1 Km, ale jely jsme ho snad půl hodiny, protože byl tak prudký, že jsme stavěly snad každých 10 metrů na pauzu.
Náš (dobře můj) ambiciózní plán byla rozhledna v Kobylí, ale tu jsme nakonec, myslím že celkem rozumně, vzdaly a vydaly se do Čejkovic. Tohle byla jedna z příjemnějších částí cesty a cyklostezka tam byla opravdu krásná. A potkaly jsme největšího brouka Evropy. několikrát.
V Čejkovicích jsme se dojely podívat do Sonnentoru. Nakoupily čaje, pokochaly se zahradou a namířily jsme si to do naší cílové destinace, Čejče.
V Čejči jsme totiž měly zamluvenou exkurzi v čokoládovně Herufek, která byla skvělá. Vedou jí hrozně milí manželé a čokoláda chutná úžasně.
Tam jsme se posilnily čokoládou a vyrazily nazpátek. V tu chvíli se nám ale povedlo ztratit v Čejkovicích a nemohly jsme za nic na světě najít cyklostezku po který jsme přijely. Trvalo asi půl hodiny než jsme se odtamtud vymotaly. Tahle cyklostezka (Velkopavlovická) je ale skvělá mimochodem, vede mezi vinicemi a je tam několik míst k posezení.
Poslední zastávkou, kde jsem chtěla být na západ slunce, byl Hradištěk ve Velkých Bílovicích. Cesta k němu ale samozřejmě taky nemohla být jednoduchá a jely jsme mezi poli po cestě, která vypadala jako horská dráha (nahoru, dolů), dole byla vždycky obří kaluž, která se v podstatě nedala objet a jakmile jsme zastavily, tak se na nás sesypali komáři.
Pardon, upravuju svoje dřívější prohlášení. Nikdy jsem nejela tak rychle jako tady, kdy jsem se snažila ujet nenasytným komárům. No co vám budu, každá jsme se odtamtud dostala tak s třiceti štípanci. Ale Hradištěk má rozhodně své kouzlo.
Pak už nas čekala jen cesta zpátky do kempu.
Suma sumárum, ten den jsme byly na cestě cca 12 hodin a ujely jsme 71 Km. A pokud byste chtěli následovat našeho příkladu tak trasa byla: Camp Pálava (Nové Mlýny) –> Zaječí –> Velké Pavlovice –> Bořetice –> Vrbice –> Čejkovice –> Čejč –> Čejkovice –> Hradištěk –> Camp Pálava.
Pokračování mého vánočního dobrodružství v Budapešti.
Druhý den jsem se probudila a zjistila, že se pomalu nemůžu postavit na nohy 🤦🏼♀️. To bych ale nebyla já, aby mě něco takovýho zastavilo. Chodidla jsem jakžtakž rozchodila a celý den v Budapešti propajdala. Za celý den se mi nakonec povedlo propajdat nějakých 19 km 😄.
Moje první kroky vedly ráno samozřejmě do kavárny. Vybrala jsem si kavárnu My Little Melbourne, kde nejenom že měli ozdobený kaktus světýlky, ale taky naprosto skvělý kafe a moc milou obsluhu.
Od kavárny jsem došla na nábřeží, kde se před vámi rozprostře druhá část Budapešti. Budapešť je totiž složená ze dvou měst Budína a Pešti, které se sjednotili a dělí je Dunaj. Já jsem byla ubytovaná v Pešti a druhý den jsem se rozhodla prozkoumávat hlavně Budín. Po nábřeží, za neustálého zastavování a focení ikonických budapešťských tramvají, jsem došla až k mostu Chain Bridge (Széchenyi lánchíd), kde vás přivítají obří kamenní lvi.
Výhled na Budínský hradChain bridge a jeho kamenní lvi
Stále mě nepřestává fascinovat rozloha Dunaje Budínský hrad
Přes Chain Bridge jsem došla na druhou stranu do Budína. Když se ocitnete na druhý straně tak máte několik možností kudy se vydat. Můžete se projet lanovkou na Budínský hrad nebo se projít po nábřeží až k Citadele. Já se rozhodla vydat doprava po schodech nahoru a doufala jsem, že mě dovedou k Rybářský baště. Můj orientační smysl mě naštěstí nezklamal a já tam opravdu došla. Navíc jsem po cestě skoro nikoho nepotkala. Čeho jsem si taky všimla bylo to, že na druhý straně bylo mnohem víc sněhu než v Pešti.
Rybářskou baštu nemůžete minout ať už tam jdete z jakýkoliv strany. Vypadá jako z pohádky. Za mě je to nejnádhernější místo, jaký můžete v Budapešti navštívit. Navíc ještě když bylo zasněžený. Uprostřed stojí Matyášův chrám s nádhernou barevnou střechou a kdyby nebyla taková zima tak bych tam dokázala strávit snad hodiny.
Vstup na Rybářskou bajtu vypadá jako vchod do nějakýho pohádkového zámku
Rybářská bašta
Výhled na Parlament
Z Rybářské bašty jsem došla na Budínský hrad, který je jen kousek. Z hradu jsem potom sešla dolů na nábřeží. Chvíli jsem šla po nábřeží a potom začla nejzábavnější část, kdy jsem se šplhala po zledovatělých cestičkách nahoru k Citadele. Cesta nahoru vede parkem a v létě je tam určitě krásně, ale v zimě se cestičky promění v kluzavku a je to docela sranda vyškrábat se až nahoru. Doteď nechápu že jsem tam ani jednou nespadla 😄. Nahoře na vás čeká budapešťská Socha Svobody, která drží nad Budapeští peříčko a představuje osvobození Maďarska od nacismu.
Budapešť je plná nádherných výhledů, především Budín, kde ať už jdete na Rybářskou baštu, Budínský hrad nebo Citadelu, tak vás výhled nezklame. A snad nemusím znovu říkat, že o Vánocích je tam všude nádherná atmosféra, všude jsou stromečky a světýlka a k tomu navíc ten sníh…
Budínský hradBudínský hradBudínský hradVýhled na Baziliku sv. Štěpána
Elisabeth Bridge
Zledovatělý cestičky na CitadeluVýhled na Liberty BridgeBudapešť v celý své kráse
Z Citadely jsem se proklouzala k Liberty Bridge (Most Svobody), který je teda můj favorit. Je menší jak Chain Bridge, taky je na něm míň lidí a vypadá krásně. Navíc po něm jezdí ikonické tramvaje.
Přes Liberty Bridge jsem přešla zpátky do Pešti a šla se podívat do Great Market Hall (kterou také můžete najít pod názvem Central Market Hall), což je asi největší budapešťský tržiště, kde se můžete najíst ale seženete tam i spoustu klasických maďarských surovin jako je paprika nebo Pálinka (alkohol, něco jako naše Slivovice), ale čeho tam bylo nejvíc, tak to byly různé uzeniny jako salámy, klobásy apod. Pokud se tam ale chcete najíst, tak se obrňte trpělivostí, protože všichni se tam mačkají jako sardinky a pravděpodobně si tam nesednete. I kdybyste nic nekoupili, tak myslím, že stojí za to se tam podívat. Je to krásná historická budova.
Liberty Bridge
Liberty Bridge
Great Market Hall
Vánoční Great Market Hall
Potom už jsem se jen stavila na trzích na svařák a dopajdala jsem se ještě asi 3km na ubytování.
Poslední den už jsem měla rezervovaný chvíli po poledni lístek na vlak domů, takže už jsem šla jen znovu do kavárny My Little Melbourne na snídani, potom jsem se chvilku procházela ještě po městě až jsem došla na nádraží, odkud jsem zamířila domů.
Na konec jsem vám ještě na mapce vyznačila všechna místa, který jsem stihla za ty tři dny navštívit a pokud byste chtěli vidět ještě víc, tak na mým Instagramu najdete uložený výběr stories z Budapešti. A pokud někdy pojedete do Budapešti tak nevynechejte ani Parlament, proslulý maďarský lázně či některý z budapešťských muzeí, který jsem tentokrát navštívit nestihla.
Zima se blíží a i když zimní čas většinou znamená pro zahrádkáře klid a čas na odpočinek, tak stále existuje zelenina, kterou můžete mít venku celou zimu a nic se jí nestane, některá zelenina ji dokonce téměř vyžaduje. Mrazuvzdorná je prakticky všechna brukvovitá (košťálová) zelenina.
Kadeřávek
Není snad vhodnější zelenina do zimy než kadeřávek. Můžete si vybrat mezi klasickým kadeřavým a nebo já letos zkouším Toskánský kadeřávek, který je tmavší a má rovné listy. Dokonce existuje i nějaká ruská odrůda, který vydrží extrémní mrazy. Navíc je super zdravý a chutná líp právě až po přemrznutí.
Růžičková kapusta
Stejně jako kadeřávek i růžičková kapusta přežije celou zimu na vaší zahradě. Záleží ale také na odrůdě, některé jsou odolnější vůči zimě než jiné.
Kapusta
Stejně jako u růžičkové kapusty záleží na odrůdě. Můžete mít rannou odrůdu, podzimní, nebo zimní. Přičemž ta zimní roste přes zimu a sklízí se na jaře. Mezi odolnější odrůdy patří například kapusta LANGENDIJSKÁ, kterou jsem letos vysela i já.
kapusta LANGENDIJSKÁ
Brokolice
Opět záleží na odrůdě. Obecně vydrží nízké teploty či mrazíky, ale existují i roční odrůdy, které vysejete na jaře a příští rok na jaře je sklízíte. Já takhle třeba pěstovala odrůdu brokolice Early Purple, která jak už název napovídá má růžice fialové. Je to odrůda stonková, takže růžice sklízíte postupně a nechala jsem jednu z loňska na záhonu na semínka a vypadá to, že na jaře pokvete znovu, takže je to super, jednou jí zasadíte a dva roky potom máte přísun čerstvý brokolice.
Pak choi
Čínské zelí pak choi se stejně jako například náš česnek vysévá na podzim, nebo pozdě z léta a sklízí další rok po zimě. Letos jsem ho taky vysela, tak uvidíme, jestli budu na jaře sklízet.
Pórek
Zase záleží na odrůdě, obecně lze pórek rozdělit na letní a zimní a právě ten zimní skvěle snáší minusové teploty.
Snad 2 roky jsem mluvila o tom, že chci sama vycestovat do zahraničí, nejdřív to byla reakce na určitou situaci v mým životě, kdy jsem měla pocit, že potřebuju být chvíli sama, daleko od všeho, získat odstup a nadhled. Postupem času tenhle pocit přešel, ale touha vydat se sama do zahraničí a zjistit, jestli to zvládnu, mě neopustila. Nejdřív jsem chtěla jet sama do Itálie ale nakonec jsem si řekla, že pro začátek by to chtělo něco blíž a moje volba padla na Budapešť. Budapešť o Vánocích. Dva roky jsem se toho držela. Jeden rok už jsem dokonce měla zamluvený ubytování, ale nakonec jsem vycouvala. Z mnoha důvodů. Jedním z nich byl asi i strach jestli to zvládnu. Další rok jsem se tý představy pořád držela a tak jsem na konci léta zamluvila ubytování a na začátku prosince jsem skutečně odjela. Já vám říkám. To bylo snad nejlepší rozhodnutí v mým životě. I teď, skoro po roce mě úplně hřeje u srdce když si na to vzpomenu nebo koukám na fotky a zároveň bych se tam strašně chtěla vrátit. Ale teď k samotný Budapešti.
Do Budapeště se můžete dostat různými způsoby, já zvolila vlak. Přišlo mi to jako nejjednodušší varianta, můžete se kochat z okýnka (u hranic Slovenska a Maďarska jsem se kochala pomalu s otevřenou pusou, když se přede mnou rozprostřela Dunaj, všude kolem byly kopce a všechno bylo ještě navíc zasněžený) a navíc si možná odnesete i nějakou vtipnou historku se spolujezdci. Já například na cestě zpátky jela s jednou rodinou, kteří bydleli v Maďarsku ale asi některý z rodičů měl kořeny na Slovenku a tak se se mnou bavili slovensky a průvodčí si asi myslel že jsem součást rodiny a ani po mě nechtěl jízdenku, a to nás kontroloval několikrát, tak jsme si dělali srandu že jsem asi neviditelná. Z Prahy jezdí přímé vlaky do Budapeště, takže ani nemusíte nikde přestupovat. Cesta trvá 6 hodin a já jsem platila 550 kč za jednu jízdu. V Budapešti máte dvě možnosti, kde můžete vystoupit, já vystupovala na zastávce Nyugati pu, což je také konečná, ale to samozřejmě závisí na tom, kde bydlíte.
Čímž se dostáváme k ubytování. Já si zamluvila celý byt přes Airbnb, kousek od parku Városliget, kam jsem se nakonec bohužel nestihla podívat, ale přímo v parku najdete Zoo, botanickou zahradu, proslulý lázně, hrad Vajdahunyad a Náměstí Hrdinů. Tohle ubytování můžu určitě doporučit. Stejná jako celá Budapešť má svojí atmosféru, myslím, že obzvlášť v zimě. Byt je v takovým klasickým starým budapešťským domě. Vysoký stropy, jakože vyšší stropy jsem v bytě snad nikdy neviděla, praskající starý topení, malý umělý vánoční stromeček na nočním stolku a výhled z okna do vnitrobloku.
Vánoční stromeček a výhled z okna
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem měla šanci vidět i zasněženou Budapešť. Všechno je krásnější pod tou bílou přikrývkou a Budapešť není výjimkou. S čím jsem ale nepočítala bylo to, že tam bude zima jak na Sibiři. Přišlo mi to úplně paradoxní, že čím víc na jihu jsem byla, tím větší zima tam byla. A Maďarko mám spojený s teplem, takže mráz, který do mě uhodil, když jsem vylezla z vlaku mě naprosto překvapil a nutno říct, že na chvíli i úplně odrovnal. Na chození po Budapešti jsem si vzala botasky, protože to je pro mě nejpohodlnější varianta a věděla jsem, že chci Budapešť projít pěšky, ale taky jsem si moc nepromyšleně vzala kotníkový ponožky a kratší kalhoty, takže mi koukaly holý kotníky, na který koukal nejeden Maďar. Než jsem došla na ubytování, což trvalo dýl než bych čekala nebo chtěla, tak jsem byla už úplně promrzlá. Což odnesly moje chodidla, který asi nastydly nebo nevím a celou Budapešť jsem prochodila v bolestech. Stálo to ale za to.
Po cestě na ubytování. Všimněte si Santy na koloběžce 😀
Na ubytování jsem se zahřála, dala si čaj, nabalila se jak nejvíc to šlo a vydala jsem se ještě objevovat město.
Oceňte prosím moje vysoký vánoční ponožky, pod kterýma mám ještě jedny 😀
Moje první kroky vedly do kavárny Fekete, kde mají skvělý kafe a kde došlo k prvnímu nedorozumění, kdy jsem nevěděla kolik forintů mám zaplatit :D. Co se týče měny, tak v Maďarsku se platí forinty, ale na trzích často brali i eura.
Kavárna Fekete
Potom jsem se spíš už jen tak toulala městem, až jsem došla k Bazilice sv. Štěpána. Pokud jste četli některý z mých minulých cestovatelských článků, tak víte, že kdykoliv mám možnost jít někam na věž, nebo do kopule, tak neváhám ani na vteřinu. A v Bazilice se mi ta možnost naskytla. Přišla jsem tam chvíli před zavíračkou a už se stmívalo, ale o to to bylo ještě krásnější. Všechna světla svítila, ať už vánoční nebo z domovů a střechy byly pokryté bílým sněhem, vzduch byl mrazivý a do toho začal ještě zvon odbíjet celou. Bylo to nádherný. Ať už milujete Vánoce nebo ne, tak vánoční atmosféra vás v Budapešti úplně pohltí. Všude hrají vánoční písničky, světýlka a stromečky jsou na každým rohu, do toho sníh a prostě atmosféra v Budapešti o Vánocích je neuvěřitelná. Dokud to nezažijete, tak to nepochopíte.
Vánoční trhy u Baziliky sv. Štěpána
Parlament z dálky
Výhled z Baziliky sv. Štěpána, v pozadí Budínský hrad
Vzhledem k tomu, že už teď jsem se docela rozepsala, tak článek rozdělím do dvou a co všechno jsem viděla další dny, vám napíšu v druhý části, aby to nebylo tak dlouhý.
Rakytník je skvělej. Je to úžasnej zdroj vitaminu C a díky tomu posiluje imunitu, což dnes potřebujeme víc než jindy.
Rozdíl mezi sirupem a tinkturou je v konzervačním prostředku. Zatímco u sirupu, rakytník a jeho cenný vitamíny konzervuje cukr, tak u tinktury je to alkohol. Rozdíl je nejen v konzervaci ale v délce přípravy, zatímco sirup můžete okamžitě konzumovat, tinktura se musí nechat nějaký čas odležet, aby alkohol nasál veškerý vitaminy. Další rozdíl je samozřejmě v chuti, tinktura je alkohol a většině lidí to nechutná a sirupy jsou obecně zase strašně sladký, ale u rakytníku je příjemně vyvážená jeho kyselost a sladkost cukru a mě to teda chutná. přirovnala bych to k takovým těm pocukrovaným kyselým hadům.
Rakytníkový sirup
Jak už jsem zmínila výše, u sirupů je konzervační látkou cukr a jejich příprava je neuvěřitelně jednoduchá. Z pravidla platí poměr rakytníku a cukru 1:1. Může se vám to zdát jako hrozně moc cukru ale pro konzervaci a správnou konzistenci je to nesmírně důležitý. A pak, sirup se nepije po litrech ale po lžičkách. V tomto poměru můžete dělat sirup z čehokoliv.
Postup je následující. Musíte samozřejmě obrat rakytník z keříku, což je ta nejhorší část na tom všem. Potom rakytník propláchněte. Teda jen za předpokladu, že se vám rakytník podařilo obrat v celku a nerozmačkali jste ho. Na sirup je rakytník třeba propasírovat, to je druhá nejhorší část. Moje babička letos ale vymyslela fígl, normálně ten rakytník rozmixovala v mixéru a pak ho teprv propasírovala. Zkusila jsem to taky a je to mnohem snadnější. Já pasíruju tak, že si přes sítko dám ještě plátýnko, protože normálním sítkem projde pořád docela dost bordelu. A potom za studena smíchám šťávu z rakytníku se stejným množstvím cukru. Vzhledem k tomu, že to je za studena, tak to půjde pomaleji, ale vytrvejte a směs nezahřívejte. Teplo zabíjí vitamíny. Potom slijte do lahve, uchovejte v lednici a máte hotovo.
Rakytníková tinktura
Příprava tinktury je podstatně jednodušší. Jen rakytník nasypete do lahve a zalijete alkoholem, tak aby byly všechny bobulky pod vodou. Já používám slivovici ale můžete použít i vodku, která je chuťově víc neutrální, přece jenom slivovice má specifickou chuť a ne každý jí má rád. Plody v lahvi ještě jemně rozmačkám, aby toho alkohol nasál co nejvíc a nechám stát alespoň půl roku při pokojové teplotě. V průběhu jsem očichávala a ochutnávala a čím déle se ten rakytník louhoval, tím více alkohol přebíral jeho chuť. Po půl roce slijte opět přes plátýnko a uchovejte v lednici. Já se snažím si pravidelně denně dávat alepoň jednou lžičku. Některé zdroje uvádí že denní dávkování jsou 3 lžičky.
Další způsob jak si rakytník uchovat na zimu je buď ho zamrazit nebo nasušit.
Slovinsko je tak krásný a opravdu poměrně blízko, takže nechápu jak je možný, že jsme se tam podívali až teď. A rozhodně ne naposledy.
Ačkoliv cílem bylo Slovinsko, tak jsme se stavili ještě v Hallstattu v Rakousku, protože by byla škoda Rakouskem jen projet že jo. Hallstatt je krásný historický městečko, který obklopují hory a jezero, protéká jím nádherná průzračná řeka a dokonce tam je vodopád. Ale bohužel je to dost velký turistický cíl, takže musíte být připraveni na davy. Když ale sejdete z hlavní silnice, tak je tam najednou poměrně liduprázdno. Velký plus je, že po celém městě jsou pítka s ledovou horskou vodou, která vás hlavně v létě krásně osvěží.
Pokud půjdete nahoru ke hřbitovu a kostelu, tak si dejte pozor na kamenité schody, které jsou už dost ošoupané a kloužou jako blázen a na kterých jsem samozřejmě uklouzla, rozbila si foťák, což se neobešlo bez breku, a ještě si jako suvenýr odvezla snad největší modřinu jakou jsem v životě měla, což vzhledem k tomu, že byla na zadku a velkou část následujících dní jsme strávili v autě, nebylo úplně ideální :D.
Smůla se nás držela i po zbytek dne a v Alpách nás stihla buřina snad s největším krupobitím jaký jsem kdy zažila. Šílený počasí se nás samozřejmě drželo celý roadtrip, obří vedra vyvolávaly ještě větší bouřky a nejednou to vypadalo jako konec světa.
Naším dalším cílem bylo jezero Bled, což je asi nejznámější jezero Slovinska, nad kterým se tyčí hrad a uprostřed je ještě ostrůvek s kostelem. My ten den už toho měli plný kecky, tak jsme se jen prošli kousek kolem a jeli na ubytování.
Bled
První ubytování jsme měli někde v kopcích, konkrétně jsme bydleli tady, teda ono slovinsko je kopcovatý snad celý, ale tady jsme bydleli někde úplně na samotě, na kopci a když jsme vylezli ještě víš, tak jsme měli krásný výhled na Alpy a dokonce na nejvyšší horu Slovinska Triglav, po které se jmenuje Triglavský národní park.
Druhý den jsme se sbalili a vyjeli směr Lublaň, kterou jsme původně neměli ani v plánu, ale zjistili jsme, že tam má Nikon obchod se servisem, tak jsme zkusili štěstí, jestli by foťák nešel opravit. No, šel, ale trvalo by to moc dlouho a po debatě s hrozně milým panem prodejcem, mimochodem všichni Slovinci jsou neuvěřitelně milí, jsem odešla se zbrusu novým foťákem, protože měli zrovna slevu 20% na všechny foťáky. Teda ten konkrétní foťák tam zrovna neměli, tak pán několikrát volal, zjistil že ho někde mají na skladě a ještě ten den ho dovezou na prodejnu, takže jsem pánovi dala svoje číslo, šli jsme si projít město a za dvě hodiny už psal, že ho mají. Chápete tu ochotu? To jak na nás byli všichni po celou dobu milí je až neuvěřitelný.
Co se týče Lublaně, tak ta je krásná. Je to čistý, krásně udržovaný město, kterým protéká řeka Lublaňka a opět se nad ním tyčí hrad. Na ten jsme teda nešli, ale podívali jsme se na obří trhy, koupili si čerstvý meruňky a 100% mošt z automatu. Chápete že mají automaty na mošt a ten mošt je ve skle? A hned vedle byl automat na mlíko.
Z Lublaně jsme přejeli na ubytování kde jsme tentokrát strávili dvě noci. Tohle ubytování bylo na konci městečka Golac, který je v podstatě na hranicích s Chorvatskem a opět to bylo na kopci s výhledem na Alpy a rozhodně ho můžu doporučit. Stará se o to strašně milá paní, je tam čisto, neuvěřitelný klid, večer jsme mohli hrát fotbálek a na posteli máte polštář plný levandule, který voní úplně neuvěřitelně.
Poslední den ve Slovinsku jsme se rozhodli navštívit Škocjanské jeskyně, který určitě doporučuju, i když jsem se chvílema bála že na mě spadne krápník. Navíc miluju film Cesta do středu země, takže pro mě to byl zážitek a celý výklad mi přišel hrozně zajímavý. Dovnitř můžete jen s průvodci a nesmí se tam fotit.
Z jeskyně jsme se přesunuli k pobřeží, konkrétně do města Koper. Místní pláž mě ale moc nenadchla a tak jsme se asi po hodině přesunuli na pláž s názvem Fiesa, která je kousek od Piranu a koukáte z ní přímo na Itálii. Z pláže nás ale asi po hodině vyhnala opět bouřka, která se na Slovinsko hnala právě z protější Itálie.
KoperBouře ženoucí se z Itálie
Ačkoliv jsme toho stihli poměrně dost, tak je ještě spousta míst který jsme navštívit nestihli a pro inspiraci vám je sem ještě vypíšu.
Každý kdo zahradničí asi zná ten moment, kdy normálně jako každý den, kontrolujete jak se daří vašim rostlinkám a najednou se zaseknete a nastává chvíle šoku. Na vaší rostlince, kterou pipláte od semínka a která je jak vaše dítě, jsou mšice. Nechcete používat chemii a co teď?
Pro mě nastala stejná chvíle šoku, když jsem na jaře, kontrolovala papriky ve skleníku a najednou tam byly. Mšice. Odmítám používat na zahradě chemické přípravky a tak jsem začala hledat na internetu jak se zbavit mšic bez chemie. Vyskočí tam na vás spousta tipů a babských rad. Nejčastěji na vás vyskočí směs jaru, vody, octa a bůh ví čeho ještě. To vám radím, nedělejte. Směs je poměrně agresivní a rostlinu vám spálí. Věřte mi, mám to vyzkoušený. Naštěstí jen na jedný rostlince, protože jsem byla právem nedůvěřivá. Další na vás vyskočí třeba vyvařený tabák z cigaret, to jsem ani nezkoušela protože mi to moc ekologický nepřišlo a jako nekuřák ani nevím kde bych ho vzala.
Abych vás ušetřila zdlouhavého výčtu všech tipů, tak vám rovnou řeknu, co nakonec zabralo u mě. Za mě je nejúčinnější mechanický odstranění mšic. Tím myslím mšice na rostlince normálně rozmačkat. Je to nechutný, ale funguje to. Další fází je rostlinku omýt, vemte jí hadicí, nebo když je malá jí normálně strčte pod kohoutek, hlavně z druhé strany listů. A poslední fáze je rostlinku postříkat rozředěnou kopřivovou jíchou. Tu vyrobíte jednoduše tak, že kopřivy zalejete vodou, tak aby byly potopené a necháte pracovat asi 14 dní. Na internetu opět najdete spoustu návodů včetně poměru ředění.
Ve výsledku ale nejvíc pomáhá mít rostliny venku, mšice nemají rády zimu a vítr a díky tomu nakonec odejdou samy. A navíc k nim mají přístup jejich přirození nepřátelé, jako jsou berušky, nebo vosičky. Naopak si dejte pozor na mravence, kteří mšice chrání, protože vypouštějí nějakou sladkou kašičku, která jim chutná. Ale teda co mám rajčata a papriky venku, a že je všude kolem i hodně mravenišť, tak jsem bez mšic, takže bych je kvůli tomu určitě nelikvidovala.
To je za mě všechno. A co vy, máte nějaké osvědčené typy jak se zbavit mšic?
Konečně tu pro vás mám pokračování našeho výletu po Jizerkách a Českém ráji. Tak dem na to.
Následující den jsme začaly tím, že jsme se vydaly na Ještěd, který jsme pojaly trochu víc zážitkově. Nahoru nás vyvezla lanovka a dolů jsme si půjčily koloběžky. Někdo, kdo nemá tak velký pud sebezáchovy by si to užil asi víc, ale i tak to bylo super.
Z Ještědu jsme se přesunuly do Bedřichova, kde jsme se stavily na oběd v Šámalově chatě, která leží přímo u Nové louky, která byla na podzim naprosto kouzelná.
Šámalova chata
Z Nové louky jsme si udělali takový okruh k přehradě Černá Nisa Bedřichov a zpátky na Novou louku.
Poslední den jsme se ještě rozhodly po cestě podívat do Českého ráje a protože jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Jak dostat tatínek do polepšovny, tak jsem si nemohla nechat ujít návštěvu rybníka Věžák kde se odehrává velká část děje. Bohužel místo skal odrážejících se od hladiny, jsme viděly jen naprostý brčál. Asi jsme tam byly ve špatnou dobu.
Věžák
Naší poslední zastávkou byly Prachovské skály, které se také nachází v Českém ráji. Po asi dvouhodinové procházce mezi skalami jsme se vydaly směr domů.
Krásy Česka a ta rozmanitost české přírody mě pořád nepřestávají překvapovat. A Jizerky mě naprosto okouzlily. Musím říct, že se mi tam líbilo ještě víc než v Krkonoších. Jizerky mají prostě nějaký svoje zvláštní kouzlo a určitě stojí za to je navštívit.
Vzhledem k tomu, že jsme byly ubytované v Tanvaldu, tak jsme všude dojížděli autem a první místo kam jsme dojely byla osada Jizerka, která se nachází v krásném údolí a protéká jí říčka Jizerka. Kousek od osady je normálně parkoviště a potom si můžete vybrat kudy se vydáte. Buď můžete pokračovat dál pěšky po silnici a za pár metrů už uvidíte osadu a nebo se můžete vydat po pěšině směrem k lesu a připravit se na výšlap na kopec Bukovec.
Z Bukovce dohlédnete na Polskou stranu Jizerek a také do Krkonoš, které jsou od Jizerek coby kamenem dohodil. Jen stromy vám budou ve výhledu trochu překážet. O pár metrů dál se vám už naskytne výhled na osadu, která je úplně kouzelná a rozhodně stojí za navštívení, dokázala bych tam strávit hodiny a nejradši bych se tam přestěhovala. Navíc je osada jakýmsi výchozím bodem pro další místa v Jizerkách.
Výhled z Bukovce na osaduKopec Bukovec
V osadě jsme se zastavily v Panském domě na jídlo a zahřát se, protože i když byl začátek září, tak v Jizerách už byla příšerná kosa, navíc osada je pověstná tím, že v zimě tam je extrémní počasí a teploty v noci často klesnou i na -30°C, takže ani tři vrstvy oblečení nám skoro nestačily a potom jsme pokračovali dál po silnici k rašeliništi.
PyramidaRašeliniště
Velká část cesty vede po silnici, po který můžete pokračovat dál nebo jako my odbočit na lesní cestu, po který jsme došly k Pytláckým kamenům, který za mě byly teda největší zážitek dne. Na pytlácký kameny totiž můžete za pomoci kovových držadel, které tam jsou nainstalované, vylézt. Horolezectví mě vždycky poměrně přitahovalo a i když tohle nebyla žádná hora, tak jsem si připadala jak Vašek ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jen ten den bylo poměrně větrno a chvilkama jsem se i bála že mě ten vítr z kamenů odfoukne. Ale ten výhled. To musíte zažít.
Pytlácké kamenyVýhled z Pytláckých kamenů na Jelení stráňVýhled z Pytláckých kamenů
Od Pytláckých kamenů jsme dál pokračovaly po Jelení stráni, která je plná kamenů a borůvčí. Po cestě zpátky do osady jsme si ještě náhodou odskočili na chvilku do Polska.
Jestli mě na Jizerkách něco překvapilo, tak to bylo, jak málo lidí jsme za celý den potkaly. Oproti poměrně přecpaným Krkonoším to byl ráj.
Druhý den jsme se rozhodly vydat na Ještěd a do Bedřichova, ale o tom zas příště.