Vzhledem k tomu, že tento blog chci věnovat především zahradničení a všemu co s tím souvisí, tak mi přišlo vhodný říct, jak jsem se vlastně stala tou nadšenou zahradnicí, kterou dnes jsem.
Moje láska k rostlinám začala už dávno, dědy oblíbená historka je, jak jsem jako malá zalehla sedmikrásky a křičela né, když je chtěl posekat. Potom se u mě projevila láska ke kaktusům, bohužel jsem tou přílišnou láskou většinu kaktusů zabila. Největší průlom poté nastal, když jsme v mých deseti letech přestěhovali z paneláku do baráku se zahradou. Nebyla to pro mě žádná novinka, prarodiče žijí na vesnici, kde jsem trávila většinu dětství a praprarodiče mají i pole, takže jsem už jako malá sbírala brambory a nutno podotknout, že jsem to nesnášela. Ale na babičky zahradu jsem chodila ráda, milovala jsem vůni meduňky a máty, čerstvě utržený jahody i rajčata chutnající jako slunce.
I po tom, co jsme se přistěhovali do baráku, jsem se ale zahradnicí nestala ze dne na den a už vůbec ne nadšenou. Na zahradě jsem nejčastěji vykonávala práce jako je pletí a to jsem nenáviděla, hrabat se v hlíně plný pavouků a ještě pod pražícím sluncem, nic pro mě. Pěstovala jsem si jen pár bylinek jako je bazalka nebo rozmarýn, kterým se u mě ale moc nedařilo. A takhle to byl několik let, rodiče pěstovali, já to jedla a občas s velkou nechutí plela.
Jednou ale soused přinesl tašku plnou semínek a mezi těmi semínky byly i semínka dýně. Nevím proč, ale nadchlo mě pěstování dýní, strašně jsem si chtěla vypěstovat vlastní dýni. První rok, jsem měla asi dvě dýně a každým rokem se to stupňovalo. Momentálně na jaře vysadím v průměru deset dýní různých druhů + cukety a příští rok jich plánuju ještě víc. S dýněmi pomalu rostl můj zájem o pěstování celkově a tak se k nim přidávala další zelenina, jako jsou právě cukety, ale taky mrkev, cibule, řepa, mangold, špenát, salát… K zeleninovým záhonů se přidali i květinové záhony, které miluju.
Zahradničení mě nadchlo nejen proto, že mě neuvěřitelně baví sledovat jak rostlinka roste, ale taky se mi na tom líbí určitá nezávislost a soběstačnost. Velkou část toho, co k životu potřebuju si dokážu vypěstovat a když se to správně uskladní, tak z toho můžu žít celou zimu. Taky nejsem velkým fanouškem chemických postřiků a tak si pěstuju výhradně bio zeleninu a od škůdců si pomáhám babkovskými radami, které jsou ověřené po generace, jen se na ně dnes trochu zapomnělo. Dokonce už ani to pletí mi nevadí.
Letos v zimě jsem také začala koukat na Herbář, který miluju a můžu na něj koukat pořád dokola a nadchla jsem se díky němu pro bylinky. Tak se ze mě teď stala taky taková babka kořenářka.
Nevlastním žádné knížky o zahradničení, vše se učím metodou pokus omyl a pomalu zjišťuju, co se jaký rostlince líbí a také se učím rozeznávat škůdce a jak na ně. Už vím, že ti malí černí broučci nejsou neškodní, ale že to jsou pěkný prevíti, který mi málem sežrali všechnu brokolici. Zahradničení je pro mě proces každodenního učení, ale zjišťuju, že na zahradě, jsem vážně nejšťastnější a že hrabat se v hlíně je nejvíc uklidňující a antistresová činnost na světě. Vážně, zkuste to taky.
zahrada.food.blog 